Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se ČMKOS vrací ke své Vizi pro Českou republiku

5. 2. 2016

 

 

Jak zaměřit hospodářskou strategii
Jsou tomu více než tři roky, kdy Českomoravská konfederace odborových svazů zveřejnila svůj zásadní programový dokument „Vize ČMKOS pro Českou republiku“. Dokument, který jako první narýsoval představu zásadní změny v oblasti hospodářské, sociální a rozpočtové politiky České republiky v nových podmínkách. Dokument splnil svou úlohu. Ukázal, že existuje alternativa vůči dlouhodobé restriktivně - destrukční politice pravicových vlád. Ambice současné vládní koalice přijmout v historicky krátkém čase euro, musí být dána do kontextu s kontroverzní měnovou politikou ČNB, zaměřenou na oslabování české koruny. Podle ČMKOS nazrává čas přehodnotit a vyjasnit si priority strategie ve střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu.


Snižování zadlužení jako strategie nestačí

V ČR se v zásadě dlouhodobě prosazovala a fakticky stále prosazuje jako „jediná správná“ linie hospodářské politiky státu, linie rozpočtové konsolidace – snižování dluhu veřejných financí. Kontury reálné hospodářské politiky státu zůstávají výrazně v pozadí či jsou naprosto nejasné. Jakkoliv je rozpočtová konsolidace nesporně vážným problémem, měla by být podle názoru ČMKOS vždy podřízena vyššímu cíli, který musí sledovat každá vláda. Tím je zajištění zaměstnanosti, hospodářského růstu a zvýšení životní úrovně obyvatelstva.


Česká republika po dlouhém období ekonomického poklesu a stagnaci (zapříčiněné nejen světovou krizí, ale také přehnanou fiskální restrikcí Topolánkovy a Nečasovy vlády) zaznamenala loni růst ekonomiky. Budeme-li však ekonomický růst posuzovat v dlouhodobějším horizontu, pak je očividné, že růst České republiky patří k nejpomalejším v rámci nových členských zemí EU ze střední a východní Evropy (SVE). Tedy zemí, které by se měly přibližovat k vyspělému jádru Evropské unie. Roční tempa našich sousedů Slovenska a Polska a také pobaltských států se v posledních letech stabilně pohybují okolo 3 %. Česká ekonomika naproti tomu jako by právě v posledních letech „šlapala vodu“. Jednou je nad hladinou, jednou pod hladinou.


Česká ekonomika nejen, že v letech 2010 - 2014 dosahovala nejnižšího tempa růstu v regionu střední Evropy, ale její růst byl i jedním z nejnižších v rámci nových členských zemí SVE.
Zvláště varovně by mělo zaznít, že se výkonnost naší ekonomiky za posledních sedm let výrazně vzdálila Německu i Rakousku. Vůči Německu klesla výkonnost ČR mezi lety 2007 - 2014 o 4 procentní body (ze 72 % na 68 %) a vůči Rakousku o 2 procentní body (z 68 % na 66 %).


Zakopaný pes našich nízkých mezd
Je zřejmé, že existující růstová dynamika české ekonomiky stále nestačí k uzavírání mezery v ekonomické úrovni ve vztahu k nejvyspělejším zemím Evropské unie. Důsledkem tohoto vývoje pak je, že se neuzavírá a v některých okamžicích dokonce rozšiřuje, mezera ve mzdových úrovních, v úrovni celkových příjmů domácností.


V roce 2014 dosáhla výše hodinových hrubých mezd (v přepočtu oficiálním měnovým kurzem) v České republice 29 % úrovně Rakouska a 28 % Německa. Jinak řečeno, za průměrnou mzdu jednoho rakouského nebo německého zaměstnance si mohou firmy z těchto zemí najmout tři české zaměstnance a ještě část peněz ušetří. Přitom mnohokrát slýcháme, že mzdové náklady jsou - i při vědomí těchto relací - v české ekonomice příliš vysoké a odrazují potenciální investory. K takovým konstatacím zbývá jen jediná otázka – kam až by měly české mzdy klesnout?
Podle mezinárodních analýz, za posledních deset let se české mzdy přiblížily vůči našim sousedům zhruba o 7 procentních bodů. V roce 2014 činila průměrná hodinová mzda v ČR 6,85 eur, v Rakousku 23,3 eur a v Německu 24,4 eur. Přirozeně, že taková úroveň, posuzujeme-li ji pod zorným úhlem možností růstu životní úrovně obyvatelstva, je nedostatečná. Nelze totiž zapomínat, že mzdy v České republice vycházejí z velmi nízké výchozí úrovně. Z úrovně uměle vytvořené v 90 letech na počátku ekonomické transformace extrémním stlačením kursu české koruny hluboko pod úroveň parity kupní síly a k tomu ještě stlačením růstu mezd mzdovou regulací výrazně pod úroveň růstu produktivity práce.


Podle tvůrců ekonomické transformace na počátku devadesátých let měly tyto dva tzv. transformační polštáře – levná práce a výrazně podhodnocený vývoz umožňující prodávat naši produkci hluboko pod skutečnou hodnotou - zajistit České republice přechodnou transformační výhodu. Ta měla údajně zabezpečit rychlé přiblížení naší životní úrovně nejvyspělejším zemím Evropské unie. To samozřejmě byla iluze, která snad platí v učebnicích, ale nikoli již v reálném životě. Proto se tyto předpoklady zcela nevyhnutelně nenaplnily. Jak varovali kritici transformace – dědictví bude přetrvávat v ekonomice dlouho. Pro další generace bude jednou z velmi obtížně překonatelných překážek.


V průběhu transformace, privatizace, liberalizace a celé řady různých „reforem veřejných financí“ se většina slibů z počátků transformace vypařila. Jediné co zůstalo a zůstává jako smutné dědictví ekonomické transformace 90. let je velmi nízká úroveň nominálních mezd a platů v České republice.


Za sto let evropské mzdy a platy?
Cílem Českomoravské konfederace odborových svazů samozřejmě je, aby reálné přibližování české ekonomiky k vyspělým zemím EU a samozřejmě přibližování mezd a platů probíhalo co nejrychleji. Koneckonců Česká republika a čeští občané přece nevstupovali do Evropské unie s vidinou, že jsou a zůstanou - ve zkratce řečeno - „žebráky“ Evropy. A nebylo by dobré, aby tato vidina byla spojována s přijetím eura jako společné měny EU.


Je jasné, že proces reálného přibližování české ekonomiky vyspělým zemím EU nemůže pokračovat dosavadními tempy, protože jako takový nedává časově srozumitelnou perspektivu zarámovanou do horizontu jednoho lidského života.


Vyrovnání mzdových úrovní s nejbližšími vyspělými sousedy, které by při současném tempu trvalo ještě dalších zhruba 100 let, by se totiž nedožili ani naši vnuci.
Formulace a prosazení nové strategie hospodářské politiky je nutná i z toho důvodu, že se v posledních letech opět oživují, „osvědčené“ nástroje politiky levné práce. Vývoj mezd jakoby se ocital v kleštích.


Kleště ČNB

Záměrná devalvace kursu české koruny na podzim 2013 a následné udržování v podstatě pevného kursu koruny vůči dolaru a ke znehodnocujícímu se euru prováděné centrální bankou tvoří jedno rameno těchto kleští. Druhé pak rozvíjející se diskuse o údajně velmi vysokých nákladech práce vůči dosahované produktivitě v ČR. A je zde ještě jeden důvod pro změnu nové strategie hospodářské politiky. Tím důvodem je ambice části české politické scény přijmout společnou měnu euro ve fakticky velmi krátkém čase.


Podle názoru ČMKOS si nikdo neklade otázky související s mírou reálné konvergence české ekonomiky. Konkrétně například s jakou úrovní mezd, platů a celkové produktivity budeme přijímat euro, a co hlavně - s jakým kursem se budou tyto veličiny oceňovat (a samozřejmě i veškerá aktiva obyvatel ČR včetně např. i jejich úspor). I z tohoto důvodu pohlíží ČMKOS s pochybnostmi a obavami na pokračující intervence ČNB ve prospěch oslabení koruny. Ta, reálně pevně svázaná se slábnoucím eurem, se ruku v ruce s ním dále znehodnocuje ve vztahu k měnám mimo eurozónu.


Je třeba se vrátit k diskusi o reálné ekonomice a o šancích na zvýšení její skutečné a dlouhodobé konkurenceschopnosti. Jen na základě tohoto vývoje je možno se reálně orientovat na termín přijetí eura. Manipulace s kursem měny může reálné ekonomice pomoci jen velmi omezeně a to ještě jen krátkou dobu. Zkušenosti počátku devadesátých let a stejně i současná devalvace koruny vůči euru by měly být v tomto ohledu dostatečně varující. V žádném případě zásadní restrukturalizační opatření v reálné ekonomice nemůže manipulace s kurzem nahradit.
Česká ekonomika musí prokázat svou životaschopnost a konkurenceschopnost bez kursové berličky a teprve pak lze uvažovat o přijetí eura. To je, podle názoru ČMKOS, poučení z předchozích 25 let ekonomického vývoje České republiky a to je také jediná možná cesta k bezporuchovému přijetí eura. Přitom odhlížíme od problémů, která v současnosti eurozóna prožívá – a které termín pro přijetí eura oddalují a ve skutečnosti dávají české ekonomice čas na adaptaci.


Která cesta vede do chudoby?

Česká republika dnes reálně stojí – ať už si to uvědomujeme či nikoli - před volbou, zda se bude dále prosazovat politika levné práce – levného kursu koruny, politika nízkých mezd, nízkých sociálních standardů a nízkých daní, anebo se vydá cestou rozvoje efektivnosti, rychlého růstu konkurenceschopnosti.


Znamená to zvážit, zda je vůbec reálné se v dané situaci po bezbřehé a v řadě případů přímo destrukční privatizaci dostat v podstatě bez podpory státu na špici v některých moderních a rozvíjejících se odvětvích či oborech. Je to i realistické konstatování faktu, že ekonomika se v minulých letech profilovala, a ten proces dosud pokračuje, jako záložní ekonomický prostor ekonomiky Německa, se vším co, taková závislost znamená.


Je bezpochyby velmi těžké říci, zda se taková změna hospodářské politiky České republiky, o které je řeč v dalším textu, podaří či nikoli. Nicméně po 25 letech zkušeností je patrné, jak se bude naše postavení v evropské ekonomice vyvíjet, budeme-li pokračovat stále stejnou cestou politiky levné práce.


To je cesta technologického zaostávání a sestupu k nižším stupňům zpracování, s nižší přidanou hodnotou, s nižším oceněním, s nižší produktivitou, a samozřejmě i nižšími mzdami. Je to cesta, jakou se Česká republika může dostat do pasti chudoby.

 

hashtag3_2_th.jpg

 

 

 

autor: Martin Fassmann, Jaroslav Ungerman
zdroj.www.e-sondy.cz